Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou.
58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.
Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.
Všechno se to semlelo v pátek.
„Dobrou chuť.“
Drobná servírka s modrým copánkem a piercingem v obočí před nás položila dvě pizzy. Otočila se, a jak se vzdalovala, její půlky se s každým krokem odhodlaně přetlačovaly v upnuté aréně bílých džín. Když zmizela za tabulí s NABÍDKOU DNE, byl stav nerozhodný. Doufám, že se bude nastavovat.
Pixel držel už dobrých 20 vteřin nad pizzou lahvičku tabasca, ale to ne a ne začít téct. „No do pyt–“ začal s ní zuřivě třepat nahoru a dolů. Okamžitě mi před očima probliklo 5 posledních videí z kategorie Handjob, kterou už měsíc používám místo Večerníčku.
Abych tu představu setřásl, těkl jsem očima k vedlejšímu stolu, kde si znuděný byznysmen listoval Forbesem, zatímco se před ním pomalu roztékal zmrzlinový pohár. Nevěřícně jsem zamžoural na mražené kopečky.
„Zdá se mi to, nebo má ta zmrzlina bradavky?“
Pixel mi nevěnoval pozornost. Místo toho kopuloval párátkem do plastového zobáčku tabasco omáčky.
„Musíš to dělat na veřejnosti?!“ plácl jsem ho pohoršeně přes ruce.
„Co je to s tebou?“ posbíral si dotčeně trosky párátka.
„Myslím, že… se pot-řebuju pomilovat,“ zašeptal jsem a bezděčně jsem penetroval ukazovákem hrdlo láhve zázvorového tonicu.
Pixel znejistěl: „Já myslel, že jdeme jenom na oběd.“
„Naposledy jsem to dělal se Sylvou. Na Mikuláše.“
„To zní dobře! Co je to za polohu? Ne ne, neříkej mi to!“ zasnil se. „Klekne si před tebe, řekne nějakou nemravnou básničku. Ty se zeptáš, jestli byla hodná holčička. Když ne, naplácáš jí. Když ano, dostane lízátk–“
„5. prosince.“
„O-ou,“ snažil se zakrýt své zděšení. „To bylo naposled?!“
„I poprvé. A jediným vyvrcholením bylo, že tam vběhla čtyřicetiletá paní a vychrstla nám do obličeje ústní vodu.“
Odmlčeli jsme se.
„Oukej. Tohle je vážný. Pomůžu ti. Prozradím ti svoji tajnou techniku, která během pár dnů odhalí veškerý ŠP, který skrývá tvoje okolí.“
„ŠP?“ zamračil jsem se.
„Šuk-potenciál,“ vytáhl propisku a začal kreslit vzoreček na papírový obrousek. „Šuk-potenciál rovná se tvůj sex-appeal plus hodnota tvého majetku na druhou krát počet holek, co znáš lomeno… I když…“ zarazil se v půli, „tobě může bejt vlastně úplně fuk, jak se to počítá,“ zase rovnici zmuchlal. „Tahle technika ho vytěží VŠECHEN. Nestojí to žádnej čas, žádný peníze. Funguje to na počkání. Nic neriskuješ. A – což se tobě obzvlášť hodí – můžeš být srab!“ rozpažil nadšeně.
„Co to teda je?“ zaujalo mě to tolik, že jsem se zapomněl urazit.
„Říkám tomu: kobercovej nálet,“ pantomimicky před sebe umístil obě slova do vzduchu jako palcový titulek. „Což je sofistikovanej dvojsmysl, kterej tě coby mistra slova jistě nenechá chladným. Naznačuje totiž nejenom masovost metody, ale…“ aby vytvořil dramatickou pauzu, přerušil přednášku třemi rozvážnými loky z Birella, „zároveň naráží na to, že dobýváš jejich… koberce, jestli mi rozumíš,“ podržel si vedle obličeje trojúhelník pizzy Al Tono špičkou dolů a lascivně se do ní zespod zakousl.
„Páni,“ uznale jsem našpulil rty. „Nejdřív bratři Čapkové a jejich ROBOT a sto let nato… tohle! Pozveš mě, až ti budou v Ústavu pro jazyk český odhalovat bustu?“
„Chceš si mě dobírat, nebo si chceš vrznout?“
Nic jsem neříkal, tak Pixel se zadostiučiněním pokračoval:
„Takže:
1. Přijdeš na Facebook a vybereš si z přátel všechny holky, do kterejch bys šel. Pro přehlednost si z nich můžeš udělat friend list.
2. Každé z nich napíšeš zprávu, ve které jim nabídneš sex. Ale tak nějak vzletně. Téměř romanticky. Aby pochopila, že nepíšeš proto, že jsi nadrženec, ale proto, že je ona tak jedinečná. Takže třeba:
‚Ahoj. Nemůžu Tě už asi půl roku dostat z hlavy a pořád se to stupňuje. Jsi asi nejvíc okouzlující stvoření, které se mi zatoulalo do života. Je mi to hloupé a nikdy jsem o to nikoho nežádal, ale už to prostě nevydržím: nechtěla bys se mnou strávit noc? Budu nejšťastnější muž na světě. Bla bla kecy prdy…‘
Musí to být univerzální zpráva. Bez oslovení. Bez jakékoli personalizace.
3. Čekáš na odpovědi. Ve většině z nich bude, že jsi prase. Ale některé budou smířlivější. Polichocené. V těchhle konverzacích budeš pokračovat. A to by v tom byl čert, aby aspoň jedna neskončila zásunem. Uděláš si vlastně průzkum, kdo všechno je ochotnej s tebou spát, a zároveň se vyslovíš ty. To zboří stěny na obou stranách a rázem se s tím jinak pracuje. K nezaplacení!“
„Ale co ty, co tím pohorším?“ zakroužil jsem tázavě vidličkou.
„Na ty nebudeš reagovat. Jenom jim jednou denně pošleš náhodný SPAM.
‚Miláček zákazník. Já být nigerie ministr a mám pro ty požadavek na transakce pomoc.‘ Znáš to.
No a za týden jim akorát napíšeš: ‚Promiň. Hackli mi účet. Už jsem ho získal zpátky. Ale doufám, že jste neklikli na žádný odkaz, co jsem vám poslal.‘ Ta-dá! A… jsi z obliga! Hackeři jsou prasata, ne ty.“
„No já nevim,“ ošíval jsem se. „Je to dost průhledný a… nevim, jestli jsem takovej zoufalec.“
„Ale kalendář to ví, brácho,“ zabrouzdal v Google Calendaru o 6 měsíců zpátky. „Pátýho prosince?! To byl ještě naživu Přemek Podlaha. Sex by měl bejt častějš než slunovrat, ty vole.“
Seděl jsem jako každý večer před Mozillou Firefox. Jako každý večer jsem vytáhl balení papírových kapesníků a jako každý večer jsem napsal do adresního řádku „f“, ale tentokrát jsem nepokračoval –reevideo.cz, nýbrž –acebook.com.
Zjistil jsem, že mám v přátelích 72 děvčat, od kterých bych si dal říct. Všechny jsem je seskupil do seznamu, který jsem nazval HOT. Bývalé spolužačky z vejšky i z gymplu, kolegyně z práce, až po kamarádku kamarádky, se kterou jsme se viděli jednou na výstavě lustrů z PET lahví.
‚…budu nejšťastnější muž na světě.‘ ENTER.
CTRL+C. CTRL+V. ENTER.
CTRL+C. CTRL+V. ENTER.
CTRL+C. CTRL+V…
Rozsvítila se bublinka s červenou jedničkou. Byla to Hančina blond spolubydlící z dob, kdy ještě bydlela na kolejích. Markéta.
‚Michale, seš nechutnej. Myslíš, že ti dám, když si řekneš?! Sex je pro mě něco důvěrnýho. Vždyť jsme se viděli všehovšudy 3×. Zajdi si do bordelu. Nazdar.‘
‚Miláček zákazník. Já být nigerie ministr.‘
Bublinka se rozsvítila znovu.
‚To mi lichotí, Míšo :)‘ Byla to moje logopedka Simona, k níž jsem si v prvním pololetí 2014 chodil napravovat sykavky, které jsem měl onehdy zhruba na úrovni 7 na škále Františka Ringo Čecha. ‚Taky mi připadáš roztomilý, takže myslím, že by to šlo zařídit.‘
!!
‚Vlastně… co třeba hned? Tuhle noc mám čas ;-)) Mládeže 13. Třetí patro. Čekám.‘
!!!
Zásah. Potopená. Ten dredatej vykuk je génius!
Já věděl, že se na mě dívá tak zvláštně zálibně, když mi dává ty jazykolamy! A samé nestydaté: Pes nese kost. Na míse máme maso. V kleci jsou ptáci. Micka má bílé packy. Proto po mně chtěla, abych si pořád dával špičku jazyka na nos. Ve skutečnosti si představovala, že ji dávám úúúplně jinam.
Zakopl jsem o zpola oblečené džíny a poslední tři schody překonal parakotoulem.
Sesedl jsem celý udýchaný z elektrokola, ledabyle ho přivázal k plotu, nedočkavě vyběhl do třetího poschodí a zabušil na dveře.
Otevřela mi Simona v tmavě modrém negližé. Polkl jsem a vykulil oči. Zatáhla mě dovnitř a přitiskla mě ňadry k radiátoru.
„Řekni mi něco necudného. A ať je v tom hodně sykavek, ať vím, že jsem odvedla dobrou práci.“
„Os–“ zakoktal jsem se, „voboď svoje… cecky, obscénní couro?“
„Mmmhh,“ dala mi facku a zakousla se mi do klíční kosti.
„Au.“
Drapla mě za rozkrok a odtáhla mě do ložnice. Povalila mě na postel a rozkročmo si na mě sedla.
„Řekni: sex.“
„Sex.“
„Ne, špatně,“ hryzla mě káravě do rtu. „Jazyk se nesmí dotýkat dásní. Sykavka vzniká, jak vzduch proudí tou štěrbinou.“
Vytáhla z nočního stolku obal od prezervativu a roztrhla ho zuby. Vzala kondom do úst, začala couvat a blížit se k mému klínu.
„Š–těrbinou.“
Vtom v zámku zarachotil klíč.
„Co to je?“ vyjekl jsem a opřel se o lokty.
„To…“ vykulila oči „bude můj manžel,“ vyběhla na chodbu, popadla klíče z věšáku a jedním pohybem je neslyšně vsunula do zámku zevnitř. Dvakrát se otřásla, shodila negližé na podlahu a kopla ho pod skříň. Sebrala z šuplíku kraťásky a přehodila přes sebe flanelovou košili. Pootevřela okno a vyplivla z něj kondom.
„Manžel?! Ty jsi vdaná?!!“ křičel jsem a šeptal zároveň.
„Jo. Nedělej, že to nevíš, ty lilie. Mám to i jako stav na Facebooku.“
„Nemáš!“
„Mám.“ Zvedla mě za ruce a snažila se mě natlačit zase do úplně nové místnosti. Tentokrát o poznání méně rozměrné a pohodlné.
„Nemáš!“
Ukázala mi na telefonu svůj profil. Stálo tam: ❤ V manželství – Karel Sedlár.
„Máš nastavené soukromí! Vidíš to jenom ty!“
„Ah. Ups,“ pokrčila omluvně rameny. „Promiň. Nevím, co tu dělá. Měl být na programátorském maratonu.“ Napěchovala mě do komory. „Buď jako myška. Nebo nás zabije.“
„Haló, troubelínku. Zase jsi nechala klíče v zámku!“
„Počkej…“ zarazil jsem se ještě. „Jak dlouho tady budu?“
„To… nevím,“ přiznala. „Jde do práce až v pondělí a je to docela domácký typ.“ Dala mi pusu na čelo, udělala gesto, jakože mi drží palce, a zavřela za mnou dveře.
Osaměl jsem v absolutní tmě. Zavadil jsem o masivní látkový válec.
Byl to koberec.
