Třímal jsem v rukou tablet a úpěnlivě čekal odpovědi. První vyskočila snad do minuty! A další v závěsu.
Hej, to bych moh’. A taky mu dát vědět, že jsem nevybuchnul.
– „Mezinárodní ústav pro slinění bradavek. Haló?“
– „Pixele?“
– „Čau míchačko. Jak je?“
– „Hele, jsem v budově. Bomba tu není. Narafičila to Pavlína, aby se nabourala šéfovi do kontaktů. Chce říct jeho ženě, že jí zahejbal. A asi mě chce ojet.“
– „Dobře ty! Počkej. Proč mi teda voláš? Chceš, abych vás u toho poslouchal?“
– „Zzz… panikařil jsem! Utekl jsem na záchod a… uspořádal na internetu všelidové hlasování.“
– (15 vteřin ticha.) „No… to… je… typická začátečnická chyba. (…) „Heleď, možná by sis měl dát na nějakej čas digitální detox. Zadek si utíráš zpaměti, nebo si předtím hledáš videonávody na YouTube?“
– „Když já nevím, jestli po mně vyjela proto, že má těžké životní období, nebo chce jenom telefon na šéfovu ženu.“
– „A co teda radí tvoji facebookoví experti?“
– „NEbonzovat. Ošustit.“
– „Amen. Ty jo, ta demokracie možná neni zas takovej úlet.“
– „Ale co když–“
– „Prdlačku co když. Udělej všechno, co ti řeknu:
- Přepiš si v telefonu PIXEL na ŠÉFOVA ŽENA.
- Vrať se za tou kozandou. Polituj jí. Řekni jí, že má ve všem pravdu. A navažte, kde jste skončili.
- Za každou cenu se pokus nejdřív spářit! Až pak volat. Kdyby blafovala. Cajk? Jsou to mršky.
- Když to bude chtít mermomocí naopak, jsem připravenej na drátě. Pohlaví nepozná. Obden si ve sprše zpívám Modern Talking.“
A neposer to, Mišelíne. Jestli tohle vyjde, bude to tvůj životní zářez! Budeš o tom vyprávět vnoučatům! Nebo… (krátké zamyšlení) radši… jenom vnukům.“
Stál jsem u skleněné stěny šéfova kanclu a díval se skrz. Pavlína už vzdala prohledávání kontaktů v Gmailu. Místo toho seděla na parapetu, klela v hanáckém nářečí a vyhazovala nad hlavu eurofólie z náhodného šanonu jako Večerníček.
Zaostřil jsem na svůj odraz ve skle. Věnoval mi povzbudivý pohled. „Seš frajer.“ Zkontroloval jsem prezervativ v náprsní kapse, nadechl se a odhodlaně vstoupil.
„Promiň, musel jsem… jít darovat krev. Kkde jsme to…“ napasoval jsem se zpátky mezi její stehna. „Myslím, žes měla ruku tady a jazyk na mé levé horní stoličce.“ Zkusil jsem ji znovu políbit.
„Chci číslo,“ řekla nekompromisně.
„To… já taky,“ souhlasil jsem. „Možná i dvě, když si budu moct mezitím tak 20 minut odfrknout.“
„Jestli ti na mně záleží, tak pomstíš moje zostuzení,“ začala zničehonic mluvit jako válečník z historického dramatu. „Zavoláš jí a řekneš jí, že si její manžílek za jejími zády venčí pytel,“ přešla plynule do německé teenagerské komedie.
„A… nenecháme to… na potom? Mně se stejně vybíjí mobil. Tak že bych ho mezitím strč–“
Dala ruce v bok a kolena k sobě.
„Přece nemůžu volat ze svýho telefonu!“ zkusil jsem ještě. „Vždyť na mě přijdou!“
„Napiš před to *31* a zůstaneš skrytý.“
Začínala mě děsit.
„Prosím?“ ozval se na druhém konci Pixel překvapivě věrohodnou fistulí. Čtyři roky sopránu v pěveckém sboru se konečně zúročily.
„Ehh… dobrý… den,“ mumlal jsem. „Nerad vám to říkám, ale váš muž je… vám nevěrný.“
„Pardon?“
Pavlína mi vytrhla telefon, dala ho na hlasitý odposlech a položila na stůl.
„No tedy?“ dělal Pixel překvapeného. „Ten darebník!“
Chytil jsem se za spánky. Zapomněl jsem, že když Pixel lže, tak moc se soustředí na to, co říká, až hovoří knižně. Až archaicky. Když mi naposledy odůvodňoval, proč mi nemůže půjčit Xbox, bylo to, jako bych mluvil s Barunkou ze Starého bělidla.
„Já mu vyčiním!“
„To je všechno?!“ přestala se Pavlína kontrolovat a rozčíleně se vmísila do hovoru. „Nejste z toho v šoku?“
„Jsem krajně konsternována!“ zhodnotil Pixel a zdálo se, že u toho svačí.
Pavlína se na mě podezíravě podívala. „Vás… to vůbec nepřekvapuje. A ani se nezajímáte, kdo vám volá…“
„Ehh… s kým mám tu čest hovořiti?“ zachraňoval Pixel.
Pavlína sebrala telefon ze stolu a zabrousila do historie volání. Jen za říjen: 14 hovorů se ŠÉFOVOU ŽENOU.
„Vy…“ namířila na mě ukazovák a doširoka otevřela pusu a oči: „…spolu spít–!“
Rozrazily se dveře a do patra vpadla tlupa osmi pyrotechniků.
Takže… vám děkuju pěkně.
