„Čulibrci, takže, co sem to chtěl probírat. Jo hele, to vám ukážu, tuhle sem si zkoušel, jak se asi skáče na lyžích, jo. Hele, čum, čum.“
Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“
Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal. Read More
Balancoval jsem na kraji nejvyššího regálu a vymetal pavučiny ze zářivek vypelichaným spodkem koštěte (násadu si musím zasloužit). Čas mi krátila zajímavá optická iluze: Zdálo se, že ať se hnu kamkoli, klitoris Terezy Pergnerové se vždycky dívá přímo na mě. Read More
S rachotem se za mnou zabouchla železná vrata.
Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“
„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.
Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík. Read More
Zejtra nastupuju do skladu. A protože jsem se zatím nevzpamatoval z šoku a poslední dny si po večerech akorát googluju, jaký všechny zranění může člověku přivodit přejetí ještěrkou, pád půltunový bedny otvíráků na pivo na hlavu a vstávání před šestou hodinou ranní, nejsem schopnej napsat souvislejší text. Read More
Zrovna když jsem se snažil vypreparovat z klávesnice hlínu, která tam napadala z květináče, co na ni spadl z police, která se utrhla poté, co na ni odletěla židle, kterou včera při zásahu odhodil od Pixelova stolu hasič se slovy: „Tady něco smrdí!“, aby následně zjistil, že Pixel v šuplíku kompostuje zbytky od oběda, vrazil do kanclu šéf.
Třímal jsem v rukou tablet a úpěnlivě čekal odpovědi. První vyskočila snad do minuty! A další v závěsu.
Mail od šéfa s předmětem ČULIBRCI, PŘÍŠTÍ PONDĚLÍ MÁTE VOLNO mě zaskočil. Stálo v něm přesně tohle: Čulibrci, příští pondělí máte volno.
Hurá! Vlezu pod peřinu a budu celej den koukat na True Detective a jíst u toho nudle. Vítejte ve světě nezadaných třicátníků s kreditem na Dámejídlo a Uložto. Read More
Zdarec, vy konzumní ovce. To čumíte, co? Michal mi totiž strčil svůj notebook, abych tam něco pošteloval, a protože sem jeho supr kámoš, maličko sem mu prohrábnul historii v prohlížeči a nějaký ty dokumenty. Read More
14. října 2006 seděl neúspěšný asfaltér Karel Krákora na záchodě, když vtom ho napadlo, že prodá svoje čelo jako reklamní plochu.
Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.
Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě. Read More
Probudilo mě zvonění telefonu.
Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.
Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?
Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?
Mobil stále vibroval. Read More
Sáhnul jsem po toaletním papíru. VRAHU! Tenhle nápis byl lihovým fixem vyveden po celém jeho obvodu.
Ach jo, brzy budou volby.
Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu. Read More
Usrkl jsem doušek ranní kávy a otevřel Outlook.
Práce, bla bla. Uzavřete si docházku. Nigerijský milionář chce, abych mu poslal číslo účtu. 18–22 výpadek intranetu. Pixel posílá znělku My z Kačerova s opravdovými kachnami. Team building. Skartace. Vykulená Pavlína má v puse penis. Stravenk–
Sotva jsem si pípl příchod, přiskočil ke mně šéf, strčil mi do podpaží šišku uherského salámu, do ruky Mojito a připálil vanilkový doutník. Kdybychom byli v komiksu, vydechl bych několik obláčkových otazníků. Takhle jsem se jen zaraženě zakuckal.
Mám trochu pocit, že během psaní zapomínám na kolegu Patrika. Tohle je kompenzace.
Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.
Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.
Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce. Read More
„Čulibrci, mám syna!!!“ šéf při tomhle zvolání vrazil dveřmi do Patrika, který se komplet polil horkým kafem.
„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně Read More
Zakopl jsem o pytel brambor a šlápnul na něco, co znělo jako kočka. Přidržoval jsem se vodovodní trubky a po hmatu dotápal suterénem až za druhou zatáčku. Tam světlo mého telefonu konečně dopadlo na dveře s rozpitým nápisem IELEMAHKETYNK. Zaklepal jsem, ale neozval se žádný zvuk. Na okamžik jsem se polekal, že jsem ve vakuu, ale pak se ukázalo, že to nejsou tak úplně dveře, nýbrž obdélník z papundeklu. Read More
Zemřela paní Milada. Zasáhlo to celý kancl.
„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.
Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ Read More
Byl pátek.
Snažil jsem se vymyslet, jak slogan „Jsme zapáleni pro vaše podlahové krytiny“ vtěsnat na krabičku sirek.
Když jste totiž pro něco zapáleni, musíte lidem rozdávat sirky. Klient z firmy na podlahové krytiny mi ten vtip vysvětloval poslední týden tolikrát, až jsem podvědomě z mozku vytěsnil jeho jméno. Asi posttraumatický syndrom. Read More
Nenávidím letošní léto.
Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.
Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny. Read More
„Takže vy chcete dva tisíce USB flash disků ve tvaru… penisu,“ opakoval jsem do mobilu opatrně a v koutku duše stále doufal, že jsem se přeslechl.
„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“ Read More
Před barákem se ozvalo vrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrn. Dorazil šéf ve svém novém cabriu.
Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.
Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“
Dneska jsem se probudil a bylo mi 30.
Třicet.
Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné. Read More
V pondělí je mi 30.
Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.
Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody. Read More
