Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči.
„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“ Read More
blog
Přešlapoval jsem v předsálí HR oddělení a studoval na plazmové obrazovce aktuální přehled volných pozic.
Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery. Read More
Kedluben 2015
Michal Majer
(Z technických důvodů reportáž nedoplňují fotografie)
Co se vám vybaví, když se řekne zelenina? Zřejmě hnusná rozvařená brokolice, kterou vám soudružky učitelky cpaly v jídelně do krku. Takové vnímání je špatné! Zelenina je totiž zábavná, vzrušující a nečekaná! Přesvědčil jsem se o tom na výstavě Kedluben 2015, kam jsem zavítal minulý týden. Read More
Vystoupil jsem z autobusu. Přímo za zastávkou se skvěl honosný nápis Kedluben 2015 napsaný fixkou na kartonu. Pod ní stál mladík s jointem, co právě dosnídal svoje holuby z nosu.
Jo, tahle akce vejde do dějin lidstva. Read More
„Čulibrci, takže, co sem to chtěl probírat. Jo hele, to vám ukážu, tuhle sem si zkoušel, jak se asi skáče na lyžích, jo. Hele, čum, čum.“
Šéf si vylezl na kancelářskou židli a skočil z ní na zem. U toho zařval „Čum, hele, telemark!“ a celé vystoupení ukončil větou „To sem nacvičoval včera celý odpoledne.“
Všichni znuděně projížděli Facebook na mobilu, Patrik proaktivně zatleskal. Read More
Stál jsem opřený o regál a přežvykoval bagetu s kuřecími nugetkami z automatu. Poslední týdny je tenhle moment moje nejoblíbenější část dne.
Poloretardovaný Hulk chodí jíst do kantýny a stráví tam minimálně hodinu (buď se furt učí s příborem, nebo mu dělá problém strávit tu kuchařku s knírem, co sežral po bazénu guláše) a Zedníček se zavírá v prosklený kukani.
Asi si onduluje muleta. Read More
Zdarec, vy konzumní ovce. To čumíte, co? Michal mi totiž strčil svůj notebook, abych tam něco pošteloval, a protože sem jeho supr kámoš, maličko sem mu prohrábnul historii v prohlížeči a nějaký ty dokumenty. Read More
14. října 2006 seděl neúspěšný asfaltér Karel Krákora na záchodě, když vtom ho napadlo, že prodá svoje čelo jako reklamní plochu.
Za 80 000 Kč ho koupil Svět hraček.
Zatímco si nechal tetovat mezi oči kostku Lega a plyšového medvěda, Karel se do svého tatéra Dušana Tittlebacha zamiloval a opojeni reklamním byznysem společně založili agenturu Krak&Tit. Ta dnes zaměstnává na 550 nebožáků. Včetně mě. Read More
Probudilo mě zvonění telefonu.
Hrábnul jsem po něm poslepu a spadnul na zem pod postel.
Jsou čtyři hodiny ráno. Co když je to Pavlína?
Co když se ji právě někdo pokouší znásilňovat ve sklepě a moje číslo na mobil bylo to jediné, na co si byla schopna vzpomenout a ve vypjaté situaci násilníkovi navzdory schopná na dotykáči bez chyby vyťukat?
Mobil stále vibroval. Read More
Sáhnul jsem po toaletním papíru. VRAHU! Tenhle nápis byl lihovým fixem vyveden po celém jeho obvodu.
Ach jo, brzy budou volby.
Týden před každými volbami se v Pixelově hlavě rozpoutá imaginární válka proti konzumu a boj za recyklaci. Jako fanatický volič Strany zelených vymění toaleťák za šmirgl papír a nutí nás místo mikrovlnky ohřívat obědy na solárním panelu. Read More
Sotva jsem si pípl příchod, přiskočil ke mně šéf, strčil mi do podpaží šišku uherského salámu, do ruky Mojito a připálil vanilkový doutník. Kdybychom byli v komiksu, vydechl bych několik obláčkových otazníků. Takhle jsem se jen zaraženě zakuckal.
Mám trochu pocit, že během psaní zapomínám na kolegu Patrika. Tohle je kompenzace.
Ať přijdu do kanclu v kteroukoliv hodinu, Patrik už tam sedí.
Taky jsem ho nikdy neviděl odcházet domů.
Nedivil bych se, kdyby ve svojí proaktivní kožené aktovce nosil nafukovací lehátko a sprchoval se jarem ve dřezu v kuchyňce. Read More
„Čulibrci, mám syna!!!“ šéf při tomhle zvolání vrazil dveřmi do Patrika, který se komplet polil horkým kafem.
„To je super. A je to kluk, nebo holka?“ zareagoval Pixel nepřítomně Read More
Zakopl jsem o pytel brambor a šlápnul na něco, co znělo jako kočka. Přidržoval jsem se vodovodní trubky a po hmatu dotápal suterénem až za druhou zatáčku. Tam světlo mého telefonu konečně dopadlo na dveře s rozpitým nápisem IELEMAHKETYNK. Zaklepal jsem, ale neozval se žádný zvuk. Na okamžik jsem se polekal, že jsem ve vakuu, ale pak se ukázalo, že to nejsou tak úplně dveře, nýbrž obdélník z papundeklu. Read More
„Vždycky jsem věděla, že tě najdu. Slova už jsou zbytečná. Svlíkni se.“
Nová kolegyně Pavlína v koženém overalu práskla bičem. Poslušně jsem si sundal všechno kromě trenek. Read More
Zemřela paní Milada. Zasáhlo to celý kancl.
„BOŽE!! PROČ JSI NÁM JI VZAL?!?! BYLA PRO MĚ JAKO DRUHÁ MATKA!!!!“ křičel Pixel na kolenou do stropní klimatizace, když ta nečekaná zpráva o její smrti přišla.
Pak rozbalil její parte. „Jo, vona se jmenovala příjmením Suchá, jo?“ Read More
Naše oddělení je součástí velké korporace. Tu bohužel před asi rokem koupili američtí investoři. Bohužel proto, že se kvůli tomu v naší firmě zavedla americká firemní kultura. Všichni si tykáme a zdravíme se ahoj.
Do práce můžeme vodit psy.
Nenávidím letošní léto.
Je to pro mě ještě horší životní období než ty 3 roky na střední škole mezi prvním a druhým sexem.
Zatímco všichni na Facebooku nadšeně sdílí hromady fotek z dovolených, rozluček se svobodou, svateb a porodů, já sedím doma u větráku a gůglím si příznaky rakoviny. Read More
Před barákem se ozvalo vrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrn. Dorazil šéf ve svém novém cabriu.
Vždycky než vypne motor, třikrát prošlápne plyn, aby se každý dozvěděl, že přijel v novém cabriu.
Po prvním dni, kdy skutečně každý ve firmě (kromě Pixela, co zrovna sledoval na videu twerkující koťátka) přiběhnul k oknu a obdivně pozoroval, jak šéf neumí podélně zaparkovat na místě, kam by se vešla i Costa Concordia, se reakce na vrrrrrrnvrrrrrrrnvrrrrrrrrrrrn změnily na: „Panebože, Sylvo, běž mu to prosimtě zaparkovat.“
V naší firmě se jednou týdně koná velká porada.
Má se tam zhodnotit uplynulý týden, rychle prolítnout, jak si na tom stojíme se zakázkami, vyřešit problémy a říct si, co se bude dělat příští týden.
Na tenhle bláhový vzorový program vzpomínám zasněně při každé poradě, která se od počátečního „Nazdaaaaar čulibrci,“ našeho šéfa plynule přesune k tomu, že nám na flipchart kreslí fixou schéma svého chrupu a vyznačuje, kde si nechal včera u zubaře udělat korunku. Read More
Dneska jsem se probudil a bylo mi 30.
Třicet.
Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné. Read More
V pondělí je mi 30.
Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.
Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody. Read More
